Anton, Lech, Zürs, Obertauern a Ischgl. Ty se v průběhu sezony prokázaly jako nejvíce konzistentní, ať už pravidelným sněžením, dostatkem slunečního svitu, nebo tím, že se prašan nerozjezdí příliš rychle. Určitě bychom měli zmínit, že středisko St. Anton je off pistovou mekkou a přes zimu je plný lidí. V místech kde stojí lanovky je nový sníh tedy velice rychle rozježděn, nicméně vše brzy napraví pravidelné husté sněžení.

Rakušané mají velmi uvolněnou politiku, pokud jde o lyžování nebo snowboarding mimo sjezdovky. Je však důležité dodržovat varování, protože Rakousko má bohužel každoročně také svůj podíl na úmrtích v lavinách. Podívejte se na sněhové zpravodajství níže s nejnovějšími zprávami o vývoji počasí, protože podmínky v Alpách se neustále rychle mění. Obecně platí, že sněhové podmínky jsou v Rakousku nejlepší, když studené fronty jdou ze severu a severozápadu, ale ve většině výše položených středisek lze sněžení očekávat z jakéhokoli směru.

Rakousko je jedním z předních šesti světových lyžařských národů a v minulém století hrálo klíčovou roli v rozvoji sjezdového lyžování.
Existuje více než 600 rakouských lyžařských středisek všech velikostí, které zaplňují každý kout země. Resorty se táhnou se od nejznámějších horských oblastí Tyrolska a Stiermarku na západě, až ke kopcům východního Rakouska.

V nedávné době úspěch a rozvoj lyžařského sportu ovlivnil výstavbu nových lyžařských vesnic, městeček apod. V Rakousku však téměř nenaleznete, na rozdíl od svých alpských sousedů, moderní, hranaté účelové budovy v lyžařských střediscích. Přestože, bylo mnoho nejznámějších letovisek v zemi postaveno z 95% z ničeho na zelené louce, až v průběhu posledních 60 let, takovéto „ošklivé“ budovy jsou zde opravdovou raritou. Téměř všechny nové stavby jsou stavěny podle přísných předpisů v klasickém stylu horské chaty, takže vesnice mají vždy atraktivní vzhled a je velice těžké rozeznat, co je úplně nové, nebo co je staré přes 200 let.

Kritici rakouského lyžování říkají, že v důsledku nebudování lyžařských středisek na vrcholcích hor je většina lyžařských středisek velice nízko položená - od 600 po 1.000m nad mořem a často jejich horní stanice lanovek a vleků končí pod 2000mnm. To může mít za důsledek špatnou sněhovou pokrývku.

Kitzbühel je jako jedno z nejznámějších lyžařských středisek v zemi často kritizováno za to, že jeho publikované statistiky poukazují, že se jeho sněhová pokrývka za posledních 50 let jen velmi málo změnila. Možná, že v průměru sezóna začíná o den později a o den dříve končí, než v roce 1960, ale jinak jsou hodnoty sněhové pokrývky poměrně konstantní. To úplně nenahrává vyznavačům teorie o globálním oteplování.

Rakousko také poráží své sousedy i zbytek v oblasti lyžování na ledovcích. Během sedmi měsíců v roce, od května do listopadu, kdy je po celé severní polokouli v provozu pouze několik lyžařských areálů, je v Rakousku otevřeno až osm ledovcových lyžařských oblastí. V ostatních zemích na sever od rovníku v tuto letní dobu, nejsou v provozu více než tři areály. Mezi celoročně otevřené ledovce patří také Pitztal s nejvýše položenou lanovkou v Rakousku - 3440mnm.

Lyžování v Rakousku bylo nejpopulárnější mezi lyžaři z Velké Británie v roce 1970 a 1980. I nyní je stále velice populární a nachází se na druhé příčce těsně za lyžováním ve Francii. Na druhém místě je nyní možná také proto, protože postrádá obrovské lyžařské oblasti francouzských Alp - největší rakouský region se nazývá příznačně Skiwelt s rozlohou okolo 280km, druhým nějvětším je Kitzbühel se 160km. Přes menší rozlohu ale fanoušci lyžování v Rakousku poukazují na to, že terén je tam o hodně pestřejší, sjíždět svahy se dá také skrz lesy, na svazích jsou k odpočinku a občerstvení přátelské dřevěné horské restaurace, kde je zcela jistě příjemnější trávit čas, než v betonových „velkoobčerstovnách“ a v neposlední řadě hraje roli také cena skipasů, která se řádově pohybuje o 10 – 20% níže než u sousedů.

Moderní styl lyžování, který je dnes nejběžnější a těší se z něj většina lyžařů pochází vlastně z menších kopců nedaleko Vídně. Pionýr a průkopník lyžování Mathias Žďárský jej vytvořil z Norské telemarkové techniky, která se používala o 40 let dříve. V roce 1905 nazval tento styl „Alpský styl lyžování“ a naučil tisíce lidí jeho základům v obrovských lekcích alpského lyžování, kde bylo obvykle 100 a více lidí. Během několika let se v St. Antonu objevila také tzv. „Arlberg technika“, kterou propagoval Johann „Hannes“ Schneider. Ten se zasadil o rozvoj a popularizaci lyžování po celém světě, objevil se v několika filmech a přivezl svůj vynález až do Japonska. Poté byl požádán, aby spolupracoval s nacisty tak odešel z Rakouska do USA. Tam vytrénoval Americké armádní horské divize a veterány, kteří následně po válce stály u vývoje a budování lyžařských oblastí v západních státech USA, jako je např. Colorado.